OFERTA DLA GRUP STUDYJNYCH OFERTA DLA GRUP SZKOLYCH OFERTA DLA TURYSTY MAPA ATRAKCJIFILM PROMOCYJNY

 

 

Geoturistické atrakce okolí Czaple (okres Pielgrzymka)

Geologický průvodce

 

Aleksander Kowalski

Instituce geologických věd

Univerzita Wroclawská



V době rostoucího zájmu o přírodní vědy a souvisejících s nimi odvětví turistického ruchu, je velmi důležité šíření znalostí a zvýraznění potřeby ochrany míst s mimořádnými turistickými hodnotami. V posledních letech pozorujeme rostoucí zájem o tzv. „geoturistiku“, jehož hlavním cílem je aktivní poznávání prvků přírodní krajiny. Předpona "geo" se týká geologie, geomorfologie, které charakterizují krajinu a jsou ovlivňovány procesy formující naši planetu. Místa, ve kterých můžeme vidět vliv těchto procesů se nazývají geostanoviště. Navíc objekty úzce spojené s geoturismem jsou spjaty s činností člověka. Patří sem doly, haldy nebo architektonické objekty. Za účelem ochrany těchto lokalit vznikla koncem XX. století síť tzv. geoparků. V blízkosti obce Czaple – ležící mezi městy Zlotoryja a Lwówek Śląski - najdeme mnoho takových zajímavých geostanovišť a objektů souvisejících s těžbou a zpracováním kamene, který se zde využíval již ve středověku. Cílem tohoto průvodce, je přiblížit geologické rozmanitosti „Obce písku a kamene“ a také poukázat na turistické atrakce z hlediska geologie, které můžete v okolí navštívit. Doufáme, že tento průvodce bude pouhým začátkem poznávání rozmanité historie, která se zaznamenala v horninách této oblasti.

Czaple – „Obec písku a kamene“

 

Czaple je malebná, turisticky zajímavá obec Dolního Slezska, položena v nadmořské výšce 250-270 m, v kraji Złotoryja, okrese Pielgrzymka. Nachází se mezi městy Złotoryja a Lwówek Śląski. Zástavba, včetně několika menších osad (Bedlno, Ciemniak, Choiniec, Jasionek), je rozmístěna na severních kopcích zalesněného Plakowického pohoří, v Kačavské pahorkatině v oblasti Západních Sudet (Obr. 1). Přímo nad obcí, severovýchodně se vztyčuje Kopka 343 m n. m. zvaná "mladší bratr

Grodźca". Na jihu, v blízkosti osady Choiniec, cestou od západu, stoupají zalesněné vrcholy Strażnika, Velkého Wójcika s rozhlednou, Malého Wójcika a Długotki. Okolí Czaple je velmi atraktivní - vrcholky obklopující obec nabízejí široké panorama včetně Kačavské pahorkatiny spolu s nejvyšším vrcholem Ostrzyca (501 m n.m.), Grodziec (389 m n.m.) a Wilcza Góra (363 m n.m.). Za dobré viditelnosti na jihu uvidíme mírně rýsující se Kačavské hory a dále Krkonošský masiv, který na západě přechází do pásma Jizerských hor.

1

Obr. 1. Poloha obce Czaple v okrese Pielgrzymka

Nejstarší záznamy o malé osadě Hokenow (dnešní Czaple), která se nachází na území tzv. Złotoryjského lesa, v katastrální oblasti města Złotoryja, pochází ze 14. století. V té době to byla malá obec s několika budovami rozptýlenými mezi hustými lesy. Vzhledem k lesnímu charakteru okolí se zemědělství rozvíjelo velmi pomalu. Z kronikářských záznamů je však známo, že život obyvatel Czaple od počátku její existence byl úzce spojen s kamenickým řemeslem. Již ve středověku byla obec spjata s nedalekým zámkem v Grodźci, ke kterému byl dodáván stavební materiál. O rozvoji těžby pískovců na Kopce, kde se nacházely dva velké lomy se dozvídáme v 18. století. Z pískovce byly vyráběny dekorativní prvky, sloužil také jako stavební materiál pro většinu budov. V té době byl v obci lenní statek, kovárna, lihovar, mlýn a koncem osmnáctého století zde byla založena první evangelická škola. V roce 1833 byl v osadě Jasionek vznesen malý kostel také z místního kamene.

2

Obr. 2. Czaple (něm. Hockenau) – pohlednice z roku 1934 (zdroj: www.dolnyslask.org.pl). V dáli Kopka (343 m n.m.), horní část pohlednice).

Po roce 1896, kdy byla v blízkosti vesnice vybudována železniční trať z města Lwówek Śląski a v roce 1906 z města Bolesławiec, Czaple prožívala svůj rozkvět a stala se velkou obcí se školou, třemi hostinci a větrným mlýnem (Obr. 2). Většina obyvatel obce Czaple byla spjata s kamenickým řemeslem a zpracováním pískovců, ze kterých se vyráběly sochy a dekorativní prvky. V roce 1970 došlo k likvidaci železniční trati do města Bolesławiec, což vedlo k významnému snížení těžby suroviny. Dnes, na zploštělém vrcholu Kopky (Obr. 3), je občas v provozu několik malých lomů a dva štěrkové doly v osadě Jasionek.

Kromě své zajímavé historie související s lidskou činností Czaple skrývá jiný, možná mnohem zajímavější příběh o minulosti, který je starý ne tisíc, ale milion let.

 

3

Obr. 3. Trojrozměrný digitální model Kopky (343,8 m n.m.). Model je značen body popsané v další části průvodce. Na vrcholu jsou viditelná četná pískovcová ložiska.

Ve světě hornin a minerálů

S dílčí částí zdánlivě obtížné, ale fascinující historie zaznamenané v minerálech a horninách se můžeme seznámit během krátké procházky okolí obce. Nicméně, než půjdeme na Kopku, musíme se dozvědět jak této historii porozumět.

Minerály jsou nejmenší složky, které tvoří zemskou kůru - chemické sloučeniny, zřídka primární prvky, jako je zlato, měď nebo síra - které vznikají v přirozených geologických procesech vyskytujících se na naší planetě, jak na povrchu, tak pod povrchem. V současné době je známo a popisováno asi 5 000 minerálů. Během horské turistiky, pouhým okem jich vidíme jen několik. Nejčastější minerál jaký se vyskytuje zároveň v okolí Czaple je křemen (Obr. 4).

 

4

Obr. 4. Průhledný krystal křemene (křišťál) pochází z okolí Strzelina (Jeglowa) v Sudetech. (A) Stmelená zrna křemene budující pískovec střednězrnitý. Pohled na horninu pod mikroskopem (B).

Minerály se na povrchu země vyskytují nejčastěji v krystalické formě a identifikují se dle fyzikálních vlastností, z nichž nejdůležitější je barva, čirost, lesk, štěpnost, tvrdost a specifická hmotnost. Vzhledem k výše uvedeným vlastnostem, minerály poznáme již pouhým okem během procházky přírodou, nebo pomocí jednoduchých nástrojů, jako je lupa, kladivko nebo nůž, kterým můžeme díky vrypu zjistit jeho relativní tvrdost. Minerály jsou základními složkami hornin, které na základě procesů jejich vzniku dělíme do tří hlavních skupin: - magmatické, sedimentární a metamorfované horniny.

První skupinou jsou magmatické horniny, které jsou výsledkem vnitřních (endogenních) procesů, jaké probíhají ve vnitru planety. Tyto horniny vznikly z minerálů utvořených během tuhnutí magmatu (pod povrchem země) nebo lávy (na povrchu země) a dělí se na hlubinné horniny (např. žula, Obr. 5A) a výlevné (např. čedič, Obr. 5B).

 

5

Obr. 5. Žulový lom v Paszowicích nedaleko Jawora (A) a čedičový lom Wilcza Góra poblíž obce Złotoryja (B) Dolny Śląsk

Další a zároveň nejčastější skupinou hornin na naší planetě jsou usazené neboli sedimentární horniny. Vznikají v důsledku fyzikálních a chemických procesů a / nebo biologických přímo na povrchu nebo v těsné blízkosti zemského povrchu. Zvětrávání a rozpad starších hornin (magmatických, metamorfovaných nebo sedimentárních) a přemístění usazenin vede k jejich hromadění v oblastech tomuto přizpůsobených. Tyto oblasti jsou nazývány sedimentačními pánvemi.

6

Obr. 6. Příklady sedimentárních hornin: slepenec (A) a jemnozrnný pískovec / jílovec (B).

 

Pohyb a usazování klastů v sedimentačním prostoru může postupovat dle fyzikálních procesů, jako je průtok vody (proud) nebo pohyb vzduchu (vítr). K usazování může také docházet díky chemickým procesům, jako vysrážení solí z roztoku (mořská sůl, sádra) nebo biologickým, jako je vývoj a odumření schránek organismů (vápence) nebo rostlin (rašelina, uhlí). Za určitých podmínek, jako je např. diageneze sedimentu (včetně lityfikace) a propadem usazenin do určité hloubky může dojít ke zpevní sedimentu. Příkladem jsou slepence a pískovce, čily horniny vzniklé v důsledku diageneze nezpevněného štěrku a písku (Obr. 6A) nebo jílovce, které vznikly jako důsledek zpevnění jílových sedimentů (Obr. 6B).

Metamorfované horniny jsou třetí skupinou skal, které vznikly přeměnou sedimentárních a magmatických hornin. Proces metamorfozy je výsledkem zvýšeného tlaku a / nebo teploty, které vedou ke změnám struktury a chemického složení minerálů, které tvoří horninu. Příkladem metamorfovaných hornin je mramor, který vznikl jako výsledek metamorfozy vápence (Obr. 7A) a dále břidlice, které vznikly v důsledku metamorfozy jemnozrnných sedimentárních hornin, jako jsou kalovce a jílovce. (Obr. 7B).

 

7

Obr. 7. Příklady metamorfovaných hornin: mramor (A) a sericitická břidlice (B).

Putujíc po stezkách Kačavské pahorkatiny, setkáváme se s různými horninami a minerály. Tyto prošly etapami nebo událostmi, které se v nich natrvalo zaznamenaly a díky výzkumu se seznamujeme s geologickými dějinámi tohoto regionu. Toto zkoumání přineslo a stále přináší geologům velkou satisfakci, ale má také významný dopad na současný hospodářský rozvoj v mnoha oblastech. Přírodní bohatství této oblasti Dolního Slezska jsou známá od nejstarších dob. Kámen sloužil ne jenom jako surovina pro výrobu prvních nástrojů, ale především jako stavební materiál pro výstavbu obytných domů, obranných objektů a kostelů. Dodnes se zachovaly těžiště kamenů pro malé místní společnosti. Již od středověku, v oblasti Kačavské pahorkatiny, existovalo několik desítek malých dolů, které těžily kovové rudy. V padesátých letech XX stol., než byly objeveny ložiska mědi v Lubině a Polkowicích, 20% roční poptávku po mědi v Polsku zajišťovaly ložiska, nacházející se nedaleko Złotoryje (doly v Leszczyni a Nowym Kościele) a stejnou poptávku zajistil Grodziec (důl Konrád). Dodnes v oblasti Kačavské pahorkatiny se těží suroviny potřebné ke stavebnímu průmyslu. Jedním z ložisek je pískovcový lom Nowa Wieś Grodziska II na kopci Kopka.

Náčrt geologické struktury okolí Czaple

Od počátků vývoje geologie – vědeckého oboru zabývajícího se historií naší planety geologové oddělovali oblasti charakteristických skalních seskupení dle původu a věku. Jsou to tzv. horninové jednotky. Sudety - horská oblast s extrémně složitou geologickou strukturou, často označovanou jako "mozaikovou", byla rozdělena na řadu takových jednotek, které byly často děleny na dílčí části. Obec Czaple je umístěna v oblasti jedné z těchto jednotek označovaných jako Severnísudetské synklinorium (Obr. 8). Severosudetské synklinorium bylo utvořeno v rámci metamorfovaných hornin klasifikovaných jako tzv. Kačavská struktura (Kačavský metamorfik). Nachází se v severní části tzv. sudetského bloku, čili vyzdviženého segmentu zemské kůry, který od severu přez okrajový sudetský zlom (SMF na Obr. 8) hraničí se sníženým blokem předsudetským.

8

Obr. 8. Poloha okresu Pielgrzymka (červená přerušovaná linie) v pozadí geologická struktura severní Kačavské pahorkatiny a Slezsko-lužické nížiny (obr. 1). Vysvětlivky: NSS – Severní sudetské synklinorium, LSG – Leszczynský polopříkop, GS – Grodzké synklinorium, KMC – Kačavský metamorfik, JF – Jerzmanický zlom, LSF – Swierzawsko-Lwowský zlom; SMF – okrajový sudetský zlom. Základ – NMT SRTM 90x90 m. Geologická mapa na základě kartografické studie (zdroj: Kłos, 1971; Marszałek, Zaczek, 1971; Cymerman, 2004).

Mezi nejrozšířenější horniny Kačavského metamorfika patří sedimentární a magmatické neboli vulkanické horniny, metamorfované v podmínkách vysokého tlaku a teplot (tzv. facie zelených břidlic, teplota 250-450 ° C a tlak 2-8 kb). Název této facie pochází od tmavě zelené barvy hornin. Horniny Kačavské struktury vznikly v sedimentační pánvi, která zde existovala v paleozoikum od spodního kambrium do spodního karbonu (věkové rozmezí 540-340 Ma - viz Obr. 9). Původně byly to především mořské sedimentární horniny, jako jsou kalovce, jílovce, pískovce a vápence, stejně jako horniny podmořského vulkanismu a plutonismu: bazalty (polštářová láva) a bazaltové tufy, ryolity, ryodacity, dolerity a gabry. Během tzv. varijské orogenézy (asi 360-325 Ma) sedimentární a vulkanické horniny prošly regionálním zvrásněním a metamorfovanými procesy. A tak se zde objevily: fylity, sericitická břidlice, chloritická a grafitická břidlice, metallidity, stejně jako mramor a z magmatických hornin, metabazalty (zelenokámen), metaryolity a metaryodacity (dříve keratofyry) a metagabry (diabasy). Tyto metamorfované horniny tvoří tzv. spodní kačavské patro (Teisseyre, 1957). Severosudetské synklinorium tvoří sedimentární a vulkanické horniny permského období, triasu a křídy, které spolu s útvary pozdního karbonu (Obr. 9) tvoří tzv. svrchní (nemetamorfované) kačavské patro (Teisseyre, 1957). Jedná se jak o mořské tak i kontinentální sedimenty, které spolu s permským vulkanickým materiálem, naplnily tzv. severní sudetskou pánev v různých fázích jejího vývoje (Śliwiński aj., 2003).

9

Obr. 9. Zjednodušená stupnice geologického času (fanerozoikum). Vznik sedimentů a hornin Severního sudetského synklinoria a hornin Kačavské struktury jsou popsány v další části průvodce.

Severosudetské syklinorium je geologická jednotka, která byla vytvořena zvrásněním a zlomem vulkanických usazenin v sedimentační pánvi. V následujících etapách geologického vývoje této části Sudet byly sedimentární a vulkanické horniny vystaveny povětrnostním a erozním vlivům, které byly také podmíněny tektonickými procesy - vyzvednutí a pokles jednotlivých vrstev hornin. Jednotlivé vrstvy se pohybovaly vzájemně vůči sobě podél zlomové plochy (Obr. 10) a vytvářely hrástě (část zemské kry vystupující nad své okolí) a příkopy (snížené vrstvy). Schéma vzniku příkopu a hrástí se nachází na Obr. 10.

10

Obr. 10. Kartografické znázornění tektonických hrástí a koryta vzniklé posunem zemské kůry podél zlomů (A). Hlavní typy zlomů zemské kůry jsou uvedeny níže.

Abychom mohli důkladně prozkoumat vývoj geologické struktury Severosudetského synklinoria, musíme se vrátit zpět k pozdnímu karbonu (cca 320-300 ml. lety). Zároveň zjistíme, jaké geologické procesy proběhly v Sudetech až do současnosti. Metamorfované horniny Kačavské pahorkatiny byly v minulosti vyzvednuté a nacházely se na povrchu země - tento proces je často nazýván exhumací. Kačavská struktura byla rozdělena do řady úzkých bloků a příkopů omezených tektonickými zlomy. Pravděpodobně v oblasti dnešní Świerzawy se tehdá utvořila mezihorská deprese (Solecki, 2011, Wojewoda a Mastalerz, 1989). Poté se vyplnila hrubými zrnitými usazeninami materiálů, které tvořily základ pro horský řetězec, a také štěrkovými sedimenty z okolního řečiště. Podobný tektonický příkop ve směru severozápad – jihovýchod vznikl ve svrchním karbonu rovněž nedaleko Wlenie (Milewicz a Górecka, 1965; Milewicz a Frąckiewicz, 1988). Sedimentární materiál byl přepravován řekami z jihu - z vyzvednutých sousedních tektonických hrástí vzniklých z metamorfovaných hornin Krkonošsko-jizerského masivu a Kačavské struktury. Tektonické příkopy, které vznikly v kačavské oblasti byly základem pro rozvoj severosudetské deprese. Ve spodním permu (před 298-272 ml. lety) severosudetská deprese se postupně zvětšovala zvlášť díky eolické sedimentaci v říčním a jezerním prostředí. Ve spodním permském období bylo v Sudetech polosuché klima (Mastalerz a Nehyba, 1997). Směry migrace sedimentů poukazují na nepřetržitý průtok povrchových vod severním a severo-západním směrem. Ve střední části spodního permu se v oblasti deprese projevila intenzivní vulkanická aktivita (Kozłowski a Parachoniak, 1967). To dokazují výskyty neutrálních a kyselých vyvřelin, zejména trachyandezitů, trachybazaltů a ryolitoidů, které tvoří subvulkanická tělesa nebo relikty vulkanické aktivity. Často jsou doprovázeny vulkanickými tufy. Magmatické horniny permského stáří nalezneme v okolí Wojcieszyn a Nowa Wieś Grodziska (viz Obr. 8, 11) Mocnost vulkanogenních útvarů v oblasti severního sudetského synklinoria dosahuje 500 m (Milewicz a Frąckiewicz, 1988). Koncem spodního permského období, oblast severosudetské deprese připomínala rozsáhlou rovinu s malými výškovými rozdíly. To způsobilo rychlou záplavu této oblasti stoupajícími vodami epikontinentálního moře (svrchní perm). V mělkém epikontinentálním moři došlo k sedimentaci uhličitanových úlomků: vápence, vápencové kalovce a také dolomitů (Raczyński, 1997). Z důvodu výskytu slitiny mědi, těžilo se v této oblasti až do konce 80 let XX. století v oblasti tzv. Staré měděné pánve (měděné doly Konrad poblíž města Bolesławiec a Lena a Nový kostel nedaleko Złotoryje). Ulomkovité a uhličitanové útvary permského stáří se protlačily do spodního triasu – pestrý pískovec. Spodní trias je v Severosudetském synklinoriu prezentován díky růžově zbarveným jemně a středně zrnitým arkozovým pískovcům. Tyto útvary jsou interpretovány jako typické sedimenty periodického divočení vodních toků (Mroczkowski, 1972). Dále v okolí obce Jerzmanice-Zdrój, v blízkosti Jerzmanického zlomu se zachovaly útvary pestrého pískovce – stupeň svrchního rétu, stejně jako horniny středního triasu – lasturnatý vápenec. Jedná se o vápence a slínovce, které byly vytvořeny během periodického zaplavování této části Sudet zhruba před 245 miliony let (koncem spodního triasu). Útvary triasu jsou pokryty sedimenty křídového stáří. Stratigrafická mezera, tj. nevyvinutý skalní profil od středního triasu po svrchní křídu (Obr. 9), neumožňuje jednoznačně určit tehdejší geologickou historii severosudetské deprese. Víme jen, že v té době, která trvala téměř 140 milionů let (!), došlo v této oblasti k intenzivnímu chemickému zvětrávání, které vedlo k utvoření rozlehlého zvětralinového pláště (např. Migoń a Lidmar-Bergström, 2001).

Moře v období pozdního cenomanu (svrchní křída, před cca 98 ml let) pokrývalo téměř celou oblast dnešních Sudet, které kdysi představovaly nížiny s malými výškovými rozdíly (Scupin, 1913, Voivode, 1986, Čech, 2011). Sedimenty pokrývající velkou část pevniny byly poté zcela splavené do mořské pánve (Wojewoda aj., 2011). Mělké křídové tzv. epikontinentální moře v sudetské oblasti bylo podmíněné větry a periodickými bouřkami (Wojewoda, 1997, Jerzykiewicz a Wojewoda, 1986). Velmi rychle se zde usadili organismy žijící na mořském dně (tzv. bentické organismy). To dokazují četné fosilie živočichů, jako jsou mlži z rodu Chlamys, Janira, Lima nebo Inoceramus, nalezené již v nejstarších křídových usazeninách nacházejících se jižně od obce Pielgrzymka, např. v okolí Kamenné hory. Ve spodním křídovém období v polopříkopové struktuře Leszczyny se nachází hrubě a středně zrnité křemenné pískovce a glaukonit svrchní cenomanie (tzv.

spodní kvádrové pískovce) zahrnuté do členění z Wilkowy (Milewicz, 1997).

Cenomanské pískovce byly vyzdviženy do jemnozrnných útvarů – turonské vápnité jílovce a slínovce. V oblasti jemnozrnných útvarů vystupuje další vrstva pískovců (střední kvádrový pískovec) patřící k pískovcům z Chmielna. Střední kvádrové pískovce budují vrcholy Wójcika Małego a Wielkiego, stejně jako hřeben, na kterém se nachází Cikánské skály. Nejmladší křídové horniny ve výzkumné oblasti zastávají křemenné a arkozové pískovce z období coniaku a tvoří masív Kopky (Obr. 11).

V období paleogenu a neogenu došlo k protáhnutí synklinorium což vedlo k opětovnému prohloubení reliéfu (tektonické příkopy a polopříkopy) a elevaci (tektonických hrástí). Výsledkem takových procesů došlo k rozdělení Sudet do dílčích bloků – sudetský a přední sudetský blok. Jejich vzájemný topografický vztah se změnil což nazýváme paleogeografickou inverzí. Tektonické příkopy a hrástě jsou zvlášť dobře viditelné v kartografickém zobrazení Kačavských hor a podhůří. V oblasti hrástí se odhalují metamorfované horniny a mladší sedimentární a vulkanické horniny se zachovaly v prohlubních oddělených od metamorfovaných hornin zlomami. K takovým snížením reliéfu patří polopříkop Leszczyny. V synklinoriu se vyskytují i zlomy klasifikované jako posuvné (Obr. 10). Důležitý regionální zlom, který dělí horniny různého stáří severního sudetského synklinoria je tzv. WNW-ESE Jerzmanický zlom, probíhající severně od Czaple a protínající mimo jiné severní svahy Kopky (viz Obr. 8, Obr. 11).

 

11

Obr. 11. Zjednodušená geologická mapa okolí Czaple (na základě výzkumu autora a dále: Kühn, Zimmermann, 1918; Milewicz, Jerzmański, 1959) Geologický průřez je označen žlutou linií (obr. 25). JF – Jerzmanický zlom. Čísly jsou označeny geostanoviště: 1 kamenolom "Oczko", 2 - kamenolom, 3 – východní vrchol Kopky a další stanoviště popsané v průvodci (kapitola "Stojí za to vidět"): 4 – čedičový lom, 5 - Cikánské skály. Vysvětlivky symbolů: K - kamenolom, Ż – štěrkový lom. Červená přerušovaná linie znamená navrhovanou trasu z Kamienny Skwerek v Czapli do geostanovišť v okolí Kopky. Červené tečky na mapě znamenají umístění tabule.

V neogénu, v důsledku dalšího protažení podloží, podél hlubokých zlomů docházelo k erupcím a následným průnikům lávy s čedičovou kompozicí. Výchozy těchto hornin tvoří charakteristické vulkanické sopouchy nebo lávové polštáře, které jsou pozůstatky po lávových potocích. Jeden z takových čedičových výchozů, který tvoří dílčí část bývalého vulkanického komína, byl odhalen během provozu lomu na severních svazích Kopky (Obr. 11). K nejmladším skalním formacím v oblasti výzkumu (s výjimkou říčních a svahových sedimentů) patří pleistocénní glacifluviální písky a štěrky, stejně jako místami se vyskytující till (ledovcového období) mocnosti až desítky metrů (Milewicz i Jerzmański, 1959). Pokrývají významnou část Kačavského podhůří a těží se západně od Czaple v štěrkových dolech.

Kdy moře vstupuje do vnitrozemí

 

Koncem období nazývaného geology křídou (před 145 - 66 miliony let), se zvýšila hladina Světového oceánu, což vedlo k záplavě území dnešního Polska. Název křídového období pochází od vrstev psací křídy, které se tvořily v mělkých mořských pánví na mnoha místech po celém světě. Geologové proces postupného pronikání moře do vnitrozemí nazývají transgrese. V pozdním cenomanu (asi před 100 ml. lety) došlo k transgresi v oblasti dnešních Sudet. V počátečním období tato transgrese proběhla z jihu, z oblasti mělkého moře, které pokrývalo území dnešní České republiky (tzv. české křídové pánve, Obr. 12). Transgresi předcházelo období intenzivního zvětrávání a vyrovnání úrovně sudetské krajiny, které trvalo od svrchního triasu přes juru až k pozdní křídě (asi 140 ml. let). Po tak dlouhém období v pozdní křídě, Sudety nepřipomínaly horská pásma, a dnešní Krkonoše, Jizerské hory, Soví hory nebo Sněżnický masív byly pravděpodobně prodlouženými nízkými hrástěmi (Obr. 12).

Rozmístění těchto hrástí pravděpodobně způsobilo, že mělké moře nezaplavilo Sudety úplně, a vyzvednuté oblasti se staly úzkými ostrovy. Moře pokrývalo tuto oblast po dobu asi 15 ml. let. Procesy, které tvarují tuto poměrně malou mořskou pánev můžeme pozorovat dodnes.

12

Obr. 12 Paleografická mapa znázorňující rozlohu mělkého moře a elevací ("ostrovů" žlutá) v oblasti Slezska a České republiky (podle: Čech, 2011). Modré šipky ukazují směr mořských proudů v turonu a coniaku. Zelenou barvou je označena současná škála výskytu křídových hornin v Sudetech.

 

Sedimenty křídového moře v obci Czaple

Mezi nejrozšířenější sedimentární horniny křídového období v Sudetech patří pískovce a jílovce, které nyní tvoří přerušovanou, poměrně rozsáhlou oblast (Obr. 8). Mezi nejoblíbenější turistické oblasti Dolního Slezska, kde se nachází horniny z křídového období patří Stolové hory. V Západních Sudetech jsou to mimo jiné okolí obce Bolesławiec, Lwówek Śląski, Czapla a Złotoryja. Úzce vymezený rozsah výskytu křídových hornin v této oblasti byl označen německými geology již v 19. století (Obr. 13). Tyto horniny se zachovaly v centrální části Severosudetského synklinoria.                   Charakteristickýmí útvary křídového období v okolí obce Lwówek Śląski jsou pískovce složené převážně z křemenných zrn - horninotvorných minerálů tvořící většinu skalních útvarů vyskytující se v Sudetech. Pískovce tvoří protáhlé vrcholky Plakowického pohoří nedaleko Czaple včetně Kopky. Od počátku geologického výzkumu prováděného v Sudetech byly identifikovány tři hlavní vrstvy křídového pískovce: spodní, střední a svrchní vrstva (obr. 14). Z důvodů charakteristických prasklin, které se obvykle překrývají v pravém úhlu, jsou tyto pískovce nazývány kvádrovými. Tyto pískovce se vyznačují vynikajícím blokováním, díky kterému našli využití jako stavební materiál. Kopka sestává z nejmladší úrovně (vrstvy) křídových pískovců – svrchních kvádrových pískovců coniakového stáří (cca. před 89-86 ml. lety). Vrstvy pískovců jsou od sebe odděleny jemnozrnnými útvary - vápnitými jílovci, méně často vápenci a křemitými jílovci. (Obr. 14). Právě na jílovcích, které se vyskytují pod svrchní vrstvou kvádrových pískovců byla postavena obec Czaple. Z důvodu nízké odolnosti jílovců vůči ničivým přírodním vlivům nejsou v obci odkrývány. Kromě toho jsou pokryty čtvrtohorními sedimenty - písky, štěrky a jíly ledovcového původu (srovnej Obr. 11).

 

13

Obr. 13. Historická geologická mapa okolí obce Lwówek Śląski, jejíž autorem je Williger v roce 1882.

Zelenou barvou byly vyznačeny křídové horniny.

14

Obr. 14. Zjednodušený profil křídových útvarů v okolí Czaple

 

Rozmístění a litologie (jinými slovy: druh hornin) křídového stáří v Sudetech úzce souvisí s probíhajícími procesy v mělké mořské pánvi. Sedimenty z nichž později vznikly kvádrové pískovce se přemisťovaly z pobřeží (z tzv. východních a západních Sudetských ostrovů, Obr. 12) směrem k otevřenému moři. Písek a bahna se dostávaly do moře také malými řekami. Mořské proudy, poháněné hlavně větry, které se pohybovaly břehem vodní nádrže, přemisťovaly písek podél dna, obvykle směrem k severozápadu. Migrace písečných částic v tomto směru je zaznamenána v sedimentárních strukturách pískovce, které lze pozorovat v neaktivních lomech v obci Czaple. Na stěnách lomů vidíme šikmé zvrstvení, které vzniklo při pohybu forem připomínajících malé eolické duny. Tyto formy, které se nazývají v závislosti na velikosti čeřiny nebo pískové vlny, jsou tvořeny v důsledku dopadů vln na mořské dno. Velikost a tvar dna závisí na rychlosti, hloubce nebo velikosti pohybujících se částic. Během vlnění se na dně tvoří nejčastěji zaoblené symetrické čeřiny (Obr. 15).

 


15

Obr. 15. Čeřiny na dně dnešního jezera (vlevo) a zachované formy na povrchu pískovce (negativ).

Takové formy lze pozorovat na povrchu pískovcových bloků v lomech na hoře Kopka. V případě asymetrických forem, sklon pískových vrstev je v souladu se směrem jejich pohybu po mořském dně, tj. také označuje směr mořských proudů. Během bouře se do mořské pánve dostalo mnohem více sedimentu, který ve formě jakési suspenze dosáhl vzdálených míst v mořské pánvi, kde se pak usadil na její dně. Hrubší materiál, jako je hrubozrnný písek, oblázky nebo velké ulity byly příliš těžké, aby jej mořské proudy mohly přenést na větší vzdálenost. Tímto způsobem se dále od břehu usazoval jíl a kal, často s přídavkem uhličitanu vápenatého - dnešní jílovce a kalovce. K mořským plážím bylo řekami dodáváno čím dál více klastů, ty se pak rozšiřovaly a pokrývaly čím dál větší území (tzv. regrese). Současně, když celá oblast klesala v důsledku tektonické činnosti, došlo opět k zaplavení kontinentu, čili transgresi. Z důvodů těchto probíhajících procesů břeh křídového moře v Sudetech několikrát měnil svůj rozsah. Tyto periodické změny hloubky mořské pánve dokládají vrstvy pískovce, které se prolínají s jemnězrnnými sedimenty (kalovce, jílovce). Křídové moře se definitivně stáhlo ze sudetské oblasti asi před 85 miliony lety. Musíme zde podotknout, že dnešní přítomnost křídových hornin v Sudetech tvoří pouze část původní sedimentační pokrývky pravděpodobně většího rozsahu.

Život na mořském dně

Procházka po mořském dně (dokonce i ta před ml. lety) není omezena pouze na pozorování forem souvisejících s sedimentačními procesy. Již před více než 200 lety v Czapli geologové nalézali stopy mořského života, který zde existoval v dávné minulosti. Mělké a dobře okysličené křídové moře bylo obýváno četnými druhy mlžů, krevet, hvězdic, hlemýžďů, krabů a mořských ježků (Obr. 16).


16

Obr. 16. Fotografie fosílií nalezených na vrcholu Kopky (něm. Hockenberg) umístěné v Scupinově práci z roku 1913. Vlevo: Hvězdice z rodu Asterias Schulzei; vpravo: mořský ježek z rodu Cardiaster ananachytis.

Na základě jednotlivých nálezů zubů víme také, že v mořích křídového stáří žili poměrně velcí žraloci. Pozůstatky těchto zvířat se dodnes nacházejí v okolí obce Czapla. Ne všechny se zachovaly v porovatých hrubozrnných pískovcích – voda, která prosakovala skrze póry v hornině, vypláchla prvotní substanci budující jejich kostry a ulity. Bedlivý pozorovatel však najde řadu stop, které poukazují na existenci těchto organismů. Jedná se o tzv. fosilní stopy nebo ichnofosilie. Nejčastěji se jedná o otisky nebo jen drobné dírky po vrtání zvířat žijících v měkkých sedimentech na dně vodních nádrží. K nejzajímavějším ichnofosíliím, nalezeným v pískovcových sedimentech v okolí Czaple patří korýši připomínající dnešní krevety, které se zabydlovaly nebo schovávaly v písčitém dně. Nesou latinský název Ophiomorpha. Tito členovci vytvářely systém šachet a tunelů, které se dodnes zachovaly ve skalách ve formě trubek se zakřivenými tvary (Obr. 17). Většina korýšů (Crustacea) z období svrchního paleozoika, které si razily cestu v sedimentu jsou krevety druhu Calianassa. Většinu svého života trávily v šachtách a tunelech, které si sami vytvořily. Druh Calianassa antiqua popsal v Severosudetské křídě Scupin (1913) a s velkou pravděpodobností právě tento druh zanechal většinu dnešních stop Ophiomorpha ve skalách jaké nalézáme v křídových horninách. Krevety slepovaly stěny dutin vlastním slizem a pískem čímž chránily své vodní konstrukce před zasypáním. Toto chování je pozorováno i u dnešních krevet (Seilacher, 2007). V sedimentárních horninách můžeme toto vidět v průřezu dutiny. Stěny dutin mají charakteristický "hrachovitý" vzhled. V dutinách jsou často viditelné výdutě, které umožnily krevetám změnit polohu nebo směr pohybu. Dutiny, které členovci již neobývaly, byly zanečištěny jejich výkaly, což se projevuje jemnějším jílovým sedimentem uvnitř nich.


17

Obr. 17. Dutiny členovců (pravděpodobně krevet) v průřezu pískovcové lavice (A) a na stěně lomu (B, stanoviště 1) - fosilie z rodu Ophiomorpha. Viditelné charakteristické rozvětvení dutin.

 

18

Obr. 18. Rytina fosílie Calianassa antiqua, která byla nalezena v křídových horninách Saska zveřejněna v díle Geinitze (1871-1875). Podobný exemplář popsal Scupin (1913) z oblasti severosudetského synklinoria.

 

19

Obr. 19 Mapa okolí Czaple. Čísly jsou označeny geostanoviště: 1 - kamenolom "Oczko", 2 - kamenolom, 3 – východní vrchol Kopky a další stanoviště popsané v průvodci (kapitola "Stojí za to vidět"): 4 – čedičový lom, 5 - Cikánské skály. Vysvětlivky symbolů: K - kamenolom, Ż – štěrkový lom. Červená přerušovaná linie znamená navrhovanou trasu z Kamienny Skwerek v Czapli do geostanovišť v okolí Kopky. Červené tečky na mapě znamenají umístění tabule.

Stanoviště 1

Lom "Oczko" na západních svazích Kopky

GPS souřadnice: 51 ° 08 '40 .31 'N, 15 ° 44 '53 .28' E

V částečně zatopeném lomu „Oczko“, který se nachází na západním svahu Kopky, nedaleko silnice spojující osadu Jasionek a Nowa Wies Grodziska (Obr. 19), nalezneme křemenné pískovce z období coniaku (svrchní křída). Odlučné pískovce (tzv. svrchní kvádrové pískovce) zde těžili na tzv. poli A v Nowa Wieś Grodziska II v nadmořské výšce 263-288 m. Na stěnách lomu jsou dobře viditelné pískovcové lavice s mírným sklonem (přibl. 3-6 °) na severovýchod. Kromě toho, v oblasti pískovcových lavic mocnosti 1 až 3 m jsou viditelná šikmá vstvení plochého typu. Byly vytvořeny během pohybu (migrace) částic ve formě písečných vln v mělkém pobřežním prostředí, křídové mořské pánve. Formy nacházející se v lomu byly původně asi 1 metr vysoké. Sklon vrstev v těchto formách poukazuje na konzistentní přepravu písečných částic směrem na západ a severozápad. To je důkaz na existenci mořského proudu poháněného pravděpodobně větrem, jež během svrchní křídy (coniaku) proudil z jihovýchodu. Tento proud byl pravděpodobně spojen s úžinou spojující severní Sudetské pánve a odlehlý severozápadním směrem křídový bazén Severního moře. Úžinu od severu a jihu omezovalo vnitrozemí (nebo podmořské elevace): východní a západní sudetský ostrov.


20

Obr. 20. Částečně zatopený lom “Oczko” na západních svazích Kopky (A). Na obrázku B viditelná tabulární šikmá zvrstvení. Byly vytvořeny během pohybu (migrace) částic ve formě písečných vln v mělkém pobřežním prostředí, křídové mořské pánve. Sklon vrstev západním směrem poukazuje na existenci mořského proudu poháněného pravděpodobně větrem v období svrchní křídy (coniaku).

 

21

Obr. 21. Schéma znázorňující tvorbu asymetrických forem čeřiny a písečných vln.

Stanoviště 2

Kamenolom

GPS souřadnice: 51° 08' 32.79" N, 15° 45' 10.75" E

Cca 400 m jihovýchodně od kamenolomu č. 1, nedaleko nejvyššího vrcholu masivu Kopky 343,8 m n.m. se nachází rozsáhlý lom jehož rozloha je cca 130 x 60 m, v nadmořské výšce 289-330 m. Zde je odhalena centrální část profilu křemenného pískovce z období coniaku (svrchní křída). Vzhledem k vysoké výšce stěn (až 23 m, Obr. 22) lze v lomu sledovat tektonické jevy spojené s křídovými pískovcovými útvary. Velmi dobře jsou zde viditelné povrchy pískovcových lavic, orientované severovýchodním směrem se sklonem 10-14 °. Maximální mocnost lavic je 4 m. Je zde pravidelná síť vzájemně kolmých puklin pískovce (tzv. kvádrové). Pukliny jsou orientovány směrem NE-SW a NW-SE se sklonem někdy až 90 °. Přítomnost takových puklin, které umožnily rozdělit pískovce na téměř kvádrové bloky, zajistila široké využití ve stavebnictví.

Existuje mnoho hypotéz, které se snažily vysvětlit vznik kvádrovité odlučnosti. Jedna z nich se vztahuje na jejich původ. Podle tohoto předpokladu, trhlina vznikla v oblasti severosudetského synklinoria v důsledku roztahování horních částí zemské kůry a propadnutí sedimentárních hornin do určité hloubky. Výsledkem tohoto procesu došlo k deformaci masivní plochy sestavené ze sedimentárních hornin (např. pískovce) ve velkém, regionálním měřítku a následně k utvoření systémů trhlin. Za zmínku stojí kvádrové trhliny orientovány směrem NE-SW a NW-SE a jsou pozorovány v celé oblasti Severosudetského synklinoria v sedimentárních horninách různého stáří.


22

Obr. 22. Kamenolom svrchních kvádrových pískovců na Kopce.

Stanoviště 3

Východní vrchol Kopky

GPS souřadnice: 51 ° 08 '30 .61 'N, 15 ° 45 '48 .14' E


Z tohoto místa můžeme pokračovat ve své cestě přes Kopku na její východní svah. V současné době je zde několik malých, ale hlubokých lomů (buďte opatrní a nechoďte do oblasti těžby!). Periodicky zde těží kvádrové pískovce, které tvoří svrchní vrstvu křídových útvarů v okolí Czaple (Obr. 23). Z tohoto svahu Kopky se nabízí krásný výhled na Kačavské podhůří a nejvyšší vrchol Ostrzyca (501 m n. m.). Za dobrého počasí můžeme vidět Krkonoše.

23

Obr. 23.   Pískovcový lom na vrcholu Kopky.

Mnoho zajímavých geologických jevů lze sledovat na povrchu pískovcových bloků a tabulí, které leží podél příjezdových cest aniž bychom museli stoupat na vrchol Kopky. Na tabulích a blocích najdeme mimo jiné četné stopové fosílie rodu Ophiomorpha (Obr. 17) a Thallassinoides, stejně jako několik málo otisků tvrděskořepinové mušle. Stojí za zmínku, že některé tabule nepocházejí z lomů na Kopce - byly přivezeny z lomu v Żeliszowie. Na tabulích ze skorzynických pískovců si důkladný pozorovatel všimne krásné fosilie hlemýždě rodu Nerinea bicincta (Scupin 1913; Obr. 24).

 

24

Obr. 24. Fosílie hlemýžďů z rodu Nerinea bicincta zachovalá ve svrchních kvádrových pískovcích z Żeliszowa.

Některé nesouměrné povrchy pískovcových lavic, zejména v severní části Kopky jsou pokryté symetrickými vlnovými čeřinami (Obr. 15). Jdouce po cestě směrem na sever na pískovcových blocích můžeme také bez námahy najít hladký povrch pokrytý rekrystalizovaným křemenem (tektonická zrcadla) s tzv. hřebeny a tektonickými rysy (obr. 25A). V pískovcích se nachází také početné, úzké deformované struktury uvedené v literatuře jako kataklazity (Obr. 25B). Mají tvar proužků světlé barvy, tloušťky cca 1cm, které prostupují pískovce nejčastěji v ostrém nebo pravém úhlu. V oblasti této zóny se vyskytují silně popraskaná, drcená a nesoudržná křemenná zrna (kataklazity), často nasycená oxidem křemičitým. Tyto struktury svědčí o vzájemném přemístění skalní hmoty, které způsobují intenzivní, obvykle křehké deformace zrn tvořících horninu, a také rekrystalizaci oxidu křemičitého z rozpuštěných křemičitých zrn. Toto rozpouštění nezpůsobuje zvýšená teplota, ale vysoký tlak generovaný během tření. Některé struktury typu shear bands byly vytvořeny nezpevněnými nebo částečně zpevněnými sedimenty (Solecki, 1988). Na základě orientace a geometrie těchto struktur geologové určují směr tektonických poruch. Přítomnost popsaných struktur svědčí o existenci jedné z regionálních tektonických poruch v Sudetech – Jerzmanický zlom (Obr. 26), který vede přez severní svahy Kopky. Část tohoto zlomu se nachází v blízkosti Czaple a sousedí zde spolu horniny křídového a permského stáří, takže relativní posun (pokles) zlomu musel být značný a pravděpodobně dosáhl několika set metrů (Solecki, 2011). Je také pravděpodobné, že Jerzmanický zlom zasáhl vzájemný horizontální posun ( viz. Wojewoda 2003).

25

Obr. 25. Hladký povrch tektonického zrcadla na pískovcovém bloku (A) pokrytý rýhami a zlomovými lineacemi. Na základě orientace a geometrie těchto struktur, geologové mohou rozlišit směr pohybu tektonické poruchy (bílé šipky). Kataklazity mají formu pruhů světlé barvy, které se protínají cca v pravém úhlu. V oblasti této zóny se vyskytují silně popraskaná, drcená a nesoudržná křemenná zrna (kataklazity), často nasycená oxidem křemičitým.

 

26

Obr. 26. Geologický průřez směrem SW-NE (viz obr. 11) přes severní část Leszczynského polopříkopu nedaleko Czaple.

Severní svahy Kopky jsou velmi atraktivní - odtud můžeme obdivovat Slezsko-Lužickou nížinu. V popředí uvidíme klenutý vrch Grodziec (389 m n.m.) vztyčující se nad obcemi Nowa Wieś Grodziska a Grodziec (Obr. 27).

27

Obr. 27. Pohled ze severních svahů Kopky na vrchol Grodziec (389 m n.m.) a zástavbu Nowa Wieś Grodziska (v popředí) a obec Grodziec (na úpatí kopce).

 

Stojí za to vidět!

Čedičový lom na severních svazích Kopky

Souřadnice GPS: 51 ° 08 '44 .54 'N, 15 ° 45' 32 .32 'E

 

Zhruba 600 m severovýchodně od vrcholu Kopky v malém, v současné době uzavřeném a částečně zatopeném lomu se těžily magmatické čedičové horniny neogenového stáří (Miocene, Milewicz a Jerzmański, 1959). Vyskytující se zde čedičové horniny jsou tmavě šedé nebo černé barvy, afanitové struktury a všesměrné textury. Termín afanitová struktura znamená, že se v hornině nachází minerální zrna nerozlišitelná pouhým okem. Je to proto, že čedičové magma se dostalo na povrch zemské kůry příliš rychle, aby minerály mohly krystalizovat ve formě větších krystalů. Složení čedičových hornin lze vidět pod mikroskopem - jedná se především o minerály skupiny pyroxenů, olivínů, plagioklasů vápníku a rudné minerály. Čedičové ložisko se objevuje jižně od Jerzmanického zlomu a je s ním geneticky spojené - čedičové magma se dostalo na povrch systémem trhlin a prasklin souvisejících s tímto zlomem - na úseku od Czaple do Złotoryje se vyskytuje ještě alespoň 5 podobných čedičových ložisek.

Při odhalení čediče na severních svazích Kopky vidíme zajímavé jevy související s ochlazením magmatu – jsou to především tzv. sloupové odlučnosti, projevující se výskytem charakteristických sloupů, v průřezu dosahující mocnost až 40 cm a mají tvar čtyř, pěti nebo šestiúhelníku. Tyto struktury jsou charakteristické pro výlevné a subvulkanické horniny a vznikají v důsledku ochlazování lávy na povrchu nebo v blízkosti zemského povrchu. Osy těchto sloupů jsou nejčastěji orientovány kolmo k ploše ochlazování (Mallet, 1875). V případě lávových potoků, jejichž chlazení probíhá ve dvou směrech (z povrchu terénu a od podloží) osy sloupů mají vertikální směr. V centrální části vertikálních vulkanických žil (vyskytujících se v Czapli), které byly chlazeny jak ze shora, tak ze stěn vulkanického komína, čedičové sloupy mohou mít tvar varhanů nebo jsou soustředné. Sloupy ve zdejších kamenolomech mají obvykle vertikální orientaci a v okrajových částech zlomu takřka horizontální (Obr. 28), co naznačuje, že centrální část zlomu byla v minulosti částí vulkanického komína.

 

28

Obr. 28. Průřez čedičovými sloupy nacházející se v lomu na severním svahu Kopky.

V oblasti Kačavského podhůří se výskytují desítky výstupů čedičových útvarů, které obvykle tvoří tzv. "Neky" (angl. neck - šíje) jinak sopouchy, tj. odervané fragmenty sopečných komínů. Čedič je obvykle tvrdší a odolnější vůči ničivým přírodním vlivům než horniny, které ho obklopují, tudíž výstupy těchto hornin tvoří často izolované kopce. Nejvíce známé vulkanické sopouchy v oblasti Kačavského podhůří jsou: Ostrzyca (501 m n.m.), Grodziec (389 m n. m.) a Wilcza Góra (373 m n.m.) u Złotoryje. Termín "vyhaslá sopka ", který se často nachází v turistických průvodcích není správný, zejména v souvislosti s genezí těchto forem. Vulkanický komín v Czapli byl zcela zničen v důsledku povětrnostních a erozních vlivů trvající několik milionů let a na povrchu země nezbyla po něm žádná stopa - byl odhalen až během těžby v lomu.

Cikánské skály

Souřadnice GPS: 51 ° 07 '31 .49' N, 15 ° 44 '30 .31' E

Další stanoviště se nachází zhruba 2 km jihozápadně od vrcholu Kopky a můžete jej navštívit na zpáteční cestě z Czaple do Złotoryje nebo Lwówka Śląského. Stanoviště se nachází východně od osady Choiniec a Jasionek, kde jsou křemenné pískovce svrchní křídy patřící k střednímu turonu (střední kvádrové pískovce). Tyto pískovce v Złotoryjských lesích, severně od Choińce, tvoří pás skalních výchozů orientace WNW-ESE a délky asi 2,5 km. Těžilo se zde v několika malých lomech. Na výstupech se utvořily nízké (cca 2,5 m) skalní formace s mírným sklonem do 10 ° severním a severovýchodním směrem nazvané Cikánské skály. Lavice tvoří rozptýlená štěrková zrna, která jsou hrubá více než 4 cm. Sedimentační struktury pískovce jsou dobře viditelné - převážně jde o tabulární šikmé zvrstvení, které vzniklo v důsledku migrace čeřin a pískových dun. V horní části odhalených skalních útvarů si bystré oko povšimne fosilie z řádu Ophiomorpha. Tento pískovec je téměř zbaven primárních struktur - sediment, který stanoví pískovcovou lavici, je silně bioturbován - to znamená, že jeho původní struktura byla téměř narušena v důsledku životních aktivit organismů obývajících mořské dno. Pískovec přechází ve výšších vrstvách do jemnozrnných sedimentů - vápnitých jílovců a vápenců, na kterých byla vybudována obec Czaple.

Pískovce v okolí Cikánských skal nejsou nějak velkolepé – jednotlivé horniny mají výšku do 2,5 m (Obr. 29). Ale stojí za to věnovat pozornost formě jejich výskytu. Skální formace se nacházejí na jižní straně hřebene a mají podobu nižších skalních věží. Tyto formace mají asymetrickou, morfologickou stavbu, která je spojena s erozí a povětrnostními vlivy. Tyto jevy přispěly k poznání , že pískovce jsou odolnější vůči povětrnostním vlivům od těch níže- i výše nacházejících se jemnozrnných (vápnitých jílovců; viz Obr. 14).

 

29

Obr. 29. Cikánské skály

V souvislosti se severním sklonem pískovců je jejich základ asymetrický – jejich severní svah je mírně nakloněný, zatímco na jižním se utvořily skalní formace. Zajímavé jsou procesy, které ovlivňující tvar těchto forem. Největší podíl na vzniku skalních forem měl vodní průtok (drenáž) svislými trhlinami a dále tzv. sufoze - geologický a hydrodynamický jev, který spočívá na mechanickém vyplachování zrn (minerálních částic) sedimentu podzemními vodami, které prosakují horninou nebo půdou. Vymývaný materiál se přemisťuje v pórovitých prostorách, štěrbinách atd. V případě Cikánských skal to byly hraniční plochy lavice, soubory šikmého zvrstvení a nepropustná zona kataklyze spojená s nedalekým zlomem. Vlivem takového vymývání byla vytvořena zřetelná sufoze, která tvarovala asymetrické věže nebo malé skalní hřiby. Horní část věže obvykle tvoří masivní, bioturbovaný pískovec s malou pórovitostí (asi 15%). Silněji zvětralá místa, kde se rozvíjejí sufozní tvary vznikají v místech šikmého zvrstvení nebo v místě výskytu slepence s mnohem vyšší porézností někdy dosahující až 50%. To způsobuje, že srážková voda nebo tající voda ze sněhové pokrývky proniká do skalního prostoru a vyústí v horninách s vyšší porézností, tj. té, která v současnosti tvoří základ věže nebo hřiba (Wojewoda aj., 2011). Tento proces je periodický a vede k vytváření malebných skalních forem. Podobné, ale mnohem velkolepější formy (věže a skalní hřiby) se vyvinuly v okolí Jerzmanice-Zdrój (Krucze Skały) v rámci turonských pískovců patřících rovněž k pásmu Chmielno.

 

Pro zpracování obr. 3 a 9 byly použity údaje LiDAR na základě licence

DFT.7211.2876.2017_CN_CL8 vydané Głównym Geodetą Kraju pro obec Pielgrzymka


 

Cymerman, Z. (2004). Tectonic map of the Sudetes and the Fore-Sudetic Block (1: 200 000).

Państwowy Instytut Geologiczny, Warszawa.

Čech, S. (2011). Palaeogeography and Stratigraphy of the Bohemian Cretaceous Basin (Czech Republic) - An Overview. Geologické Výzkumy Na Moravě a ve Slezsku 1, 18–21.

Geinitz, H.B. (1871). Das Elbthalgebirge in Sachsen. Zweiter Theil. Der mittlere und obere Quader. Palaeontographica - Beiträge Zur Naturgeschichte Der Vorwelt, 20, 1–245.

Jerzykiewicz, T., Wojewoda, J. (1986). The Radków and Szczeliniec sandstones: an example of giant foresets on a tectonically controlled shelf of the Bohemian Cretaceous Basin (Central Europe). [W:] Shelf Sands and Sandstones. Canadian Society of Petroleum Geologists, 1–15.

Kłos, T. (1971). Złoże rud miedzi synkliny grodzieckiej. [W:] Monografia przemysłu miedziowego w Polsce (red. E. Konstantynowicz): t. 1, 23-24. Wyd. Geol. Warszawa.

Kozłowski, S., Parachoniak, W. (1967). Wulkanizm permski w depresji północnosudeckiej. Prace Muzeum Ziemi, 11,191-221. Warszawa.

Kühn, B., Zimmermann, E. (1918). Geologische Karte von Preußen und benachbarten Bundesstaaten. Blatt Gröditzberg. Preußischen Geologischen Landesalstalt, Berlin.

Mallet, R. (1875). On the origin and mechanism of production of the prismatic (or columnar) structure of basalt. The London, Edinburgh, and Dublin Philosophical Magazine and Journal of Science, 50, 329, 122-135.

Marszałek, R., Zaczek, F. (1971). Złoże rud miedzi synkliny złotoryjskiej. [W:] Monografia przemysłu miedziowego w Polsce (red. E. Konstantynowicz): t.1: 84-11. Wyd. Geol. Warszawa

Mastalerz, K., Nehyba S. (1997). Porównanie wybranych sekwencji osadów jeziornych czerwonego spągowca z basenów: śródsudeckiego, północnosudeckiego i boskowickiego. Geologia Sudetica, 30, 21-46.

Migoń, P., Lidmar-Bergström, K. (2001). Weathering mantles and their significance for geomorphological evolution of central and northern Europe since the Mesozoic. Earth-Science Reviews, 56, 285–324.

Milewicz, J. (1997). Górna kreda depresji północnosudeckiej (lito- i biostratygrafia, paleogeografia, tektonika oraz uwagi o surowcach). Prace Geologiczno-Mineralogiczne, LXI, 1–58. Milewicz, J., Frąckiewicz, W. (1988). Objaśnienia do Szczegółowej Mapy Geologicznej Sudetów, Arkusz Wleń 1:25 000. Wydawnictwa Geologiczne, Warszawa.

Milewicz, J., Górecka, T. (1965). Wstępne uwagi o karbonie w depresji północnosudeckiej. Kwartalnik Geologiczny, 9, l, 113-114.

Milewicz, J., Jerzmański, J. (1959). Szczegółowa Mapa Geologiczna Sudetów w skali 1: 25 000, Arkusz Pielgrzymka. Wydawnictwa Geologiczne, Warszawa.

Mroczkowski, J. (1972). Sedymentacja pstrego piaskowca w niecce północnosudeckiej. Acta Geologica Polonica, 22, 2, 351-377.

Raczyński, P. (1997). Warunki sedymentacji osadów cechsztynu w niecce północnosudeckiej. Przegląd Geologiczny, 45, 7: 693–699.

Scupin, H. (1913). Die Löwenberger Kreide und ihre Fauna. Palaeontographica -

Palaeontographica – Supplement (E. Schweizerbart), 6, 1–275. Stuttgart

Seilacher, A. (2007). Trace Fossil Analysis (Berlin Heidelberg: Springer-Verlag).

Solecki, A.T. (1988). Komplementarne strefy kataklazy w piaskowcach synklinorium pólnocnosudeckiego. Przegląd Geologiczny, 10, 577-581.

Solecki, A.T. (2011). Rozwój strukturalny epiwaryscyjskiej struktury platformowej w obszarze synklinorium północnosudeckiego. [W:] Mezozoik i Kenozoik Dolnego Śląska. Przewodnik LXXXI Zjazdu Polskiego Towarzystwo Geologicznego, 19–36.

Staffa, M., Mazurski, K., Pisarski, G., Czerwiński, J. (2002). Słownik geografii turystycznej Sudetów: Pogórze Kaczawskie. I-BIS, Wrocław.

Śliwiński, W., Raczyński, P., and Wojewoda, J. (2003). Sedymentacja utworów epiwaryscyjskiej pokrywy osadowej w basenie północnosudeckim. [W:] Sudety Zachodnie: Od Wendu do Czwartorzędu, 1–8.

Teisseyre, H. (1957). Budowa Geologiczna Sudetów Zachodnich. [W:] M. Ksiązkiewicz (red.) – Regionalna Gelogia Polski, tom III, Sudety, s. 178-281. Polskie Towarzystwo Geologiczne.

Williger, G. (1882). Die Löwenberger Kreidemulde, mit besonderer Berücksichtigung ihrer Fortsetzung in der preussischen Ober-Lausitz. Jahrbuch Der Könglich Preussischen Geologischen Landesanstalt Und Bergakademie, 2, 55–124. Berlin.

Wojewoda, J. (1986). Fault scarp induced shelf sand bodies in Upper Cretaceous of Intrasudetic Basin. [W:] 7th IAS Regional Meeting. Kraków, Polish Academy of Sciences, Ossolineum, 31–52. Wojewoda J. (1997). Upper Cretaceous littoral-to-shelf succession in the Intrasudetic Basin and Nysa Trough, Sudety Mts. [W:] Obszary Źródłowe: Zapis w Osadach, 1, 81–96.

Wojewoda, J. (2003). Piaskowce ciosowe kredy i uskok Jerzmanic. [W:] Sudety Zachodnie: Od Wendu do Czwartorzędu. Przewodnik do wycieczek, 13-15.

Wojewoda, J., Mastalerz, K. (1989). Ewolucja klimatu oraz allocykliczność i autocykliczność sedymentacji na przykładzie osadów kontynentalnych górnego karbonu i permu w Sudetach. Przegląd Geologiczny, 432, 173–180.

Wojewoda, J., Białek, D., Bucha, M., Głuszyński, A., Gotowała, R., Krawczewski, J., Schutty,

B. (2011). Geologia Parku Narodowego Gór Stołowych – wybrane zagadnienia. Geoekologiczne Warunki Środowiska Przyrodniczego Parku Narodowego Gór Stołowych, 53–96. WIND, Wrocław.

szlak geologiczny

Noclegi

Kalendarz

Pn Wt Śr Cz Pt So N
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28

Logowanie

Licznik odwiedzin

Dzisiaj 1

Wczoraj 6

Wizyt w tygodniu 95

Wizyt w miesiącu 269

Łącznie wizyt 27075

Wspierają nas

KAMIENIARZ

kamieniarz 2

gmina pilegzrymka

 


Copyright © 2015. Wszelkie prawa zastrzeżone.